Obecně prospěšná společnost yourchance uděluje v rámci Ocenění Bílá Vrána cenu Poklad v srdci, určenou pro ředitele či vychovatele z dětských domovů. Letošní si vysloužila paní Jindřiška Boháčková, vychovatelka z dětského domova Krnsko. V domově pracuje 18 let a své povolání vnímá jako možnost předávat zkušenosti těm, kteří se ne vždy svým přičiněním ocitli mimo vlastní rodinu.

Jindřiška Boháčková

Jak jste se dostala ke svému povolání?

Úplně náhodou, jsem ze zcela jiného oboru, ale po mateřské dovolené jsem hledala práci a nastoupila jako pomocný pedagog-vychovatel. A protože mě tato práce prostě chytla, začala jsem dálkově studovat střední pedagogickou školu a následně jsem si dodělala i speciální pedagogiku na Karlově univerzitě.

Co vás na této práci tak zaujalo?

Práce s dětmi mě baví a nechtěla jsem zůstat jen pomocným pedagogem, ale dětem něco předat, dát jim něco ze sebe. A vždycky mě těší, když se ti, co odešli, vracejí. A řeknou, ve spoustě věcí jsi měla pravdu. Lásku k dětem vás v žádné škole nenaučí, buď to v sobě máte, nebo ne.

Jak se generace dětí mění? Přece jen už v dětském domově pracujete skoro dvacet let.

Myslím si, že dřív byly starší děti víc zodpovědné a dalo se na ně spolehnout. Byly víc svědomité, třeba když někdo marodil a já se musela někomu individuálně věnovat, tak starší kluci dohlédli na ty mladší. Teď mám pocit, že třeba i ti sedmnáctiletí jsou pořád ještě děti. Může za to doba a výchova. Přicházejí více děti z rodin, kde výchovu prostě nezvládají. Dříve chodily spíše z rodin sociálně znevýhodněných.

A co rodiče dětí?

Nemění se to, že rodiče, kteří o děti nemají dlouhou dobu zájem, ho najednou projevují v okamžiku, kdy se dětem blíží věk plnoletosti. Chtějí, aby šli zpátky do rodiny, protože jsou vyučení, nebo mají práci, a je to příjem do rodiny. Ale děti už jsou natolik chytré, že se málokdy ke svým rodičům vrací, protože tuší, že by je museli živit, zatímco oni se o ně nestarali. Na druhé straně je dětem podsunováno, že je to jejich vina, protože třeba zlobily a proto jsou v dětském domově. V tomto ohledu jsou pořád strašně naivní.

Vyvinula se za tu dobu institucionální výchova?

Určitě, máme teď na starosti méně dětí, takže se jim můžeme více věnovat. Na druhé straně máme ve skupině jak malé, tak velké a skloubit někdy dohromady program pro všechny je trochu víc náročné.

Co považujete při odchodu děti z domovů za nejtěžší?

Většinou chtějí co nejrychleji odejít, svoboda je opojná, ale netuší, co to obnáší. To, že dostanou první výplatu, je pro ně úžasné, ale neumí s penězi hospodařit. U nás v Krnsku se snažíme připravovat je před odchodem na různé situace, aby si nebrali půjčky, nepodepisovali nic, čemu nerozumí a podobně.

Probíhají tendence rušit dětské domovy a soustředit se na pěstounskou péči, myslíte si, že je to cesta?

Ne všechny děti jsou vhodné k pěstounské péči. Jsou to děti z psychicky narušených rodin a práce s nimi není jednoduchá. Vychovatelé v domovech mají speciální vzdělání, pěstounská péče takové možnosti nemá, takže si nemyslím, že by to bylo dobré řešení.

Na co jste za svou kariéru nejvíc hrdá?

Jsem hrdá na naši studentku-vysokoškolačku, která vystudovala inženýrku ekonomie. Byla neuvěřitelně ctižádostivá, studovala obchodní akademii a chtěla jít dál. My jí samozřejmě podporovali, ale dokázala to hlavně sama za sebe. A obě víme, a víme to proto, že jsme si hodně blízké, že kdyby se nedostala do dětského domova, tak by se tak daleko díky své vlastní rodině nikdy nedostala.

Co byste vzkázala kolegům vychovatelům z dětských domovů?

Víte, když ty naše děti poslouchají, co se jim všechno do těch hlaviček snažíme dostat, jsou otrávené a já jim vždycky říkám – počkejte, až budete „na druhé straně“, přijďte a řekněte, kdo měl pravdu. Správné tety a strejdové to musí mít v sobě, předávat jim zkušenosti, které jim ulehčí vstup do života. Snažíme se, aby byli lepší, než jejich rodiče a že jednou nebudeme vychovávat jejich děti.

Co pro vás znamená získání Ocenění Bílá Vrána?

Tohoto ocenění si velice vážím. Je to velké poděkování, že tuto práci dělám s láskou a někomu jsem pomohla. Vím, že mě nominovala slečna, kterou jsem v dětském domově vychovávala a to považuji za velkou poctu.